Historie
Cesta na vrchol
Setkali se v polovině devadesátých let během prvních dní studia na Londýnské univerzitě. Netrvalo to dlouho a rychle se spřátelili. Chris s Jonnem začali psát písničky, Guy se chopil baskytary a Will se - ze samého nadšení z kapely - zřekl kytary a sedl si za bicí. Všechny je spojovala vášeň pro hudbu a odhodlání vydat ze sebe to nejlepší.
Nahráli třískladbou desku o nákladu 500 kopií. Díky ní dostali možnost zahrát si na hudebním festivalu In The City v Manchesteru. Všiml si jich Debs Wild, hledač talentů vydavatelství A&R. Ten je následně představil Simonu Williamsovi, který je přihlásil do svého vydavatelství Fierce Panda, a to kvůli jedné písni - Brothers And Sisters. Poté se dostali pod křídla vydavatelství Parlophone.
Čtyři ocenění Grammy, čtyři ceny Brit a téměř sedmnáct milionů prodaných alb. Lehko se zapomíná na to, jak daleko byli od tehdejšího mainstreamu, když vyšlo jejich album Parachutes. Byla to bouřlivá hudba plná syrových, opravdových emocí v době, kdy byla hudba pouze o hulákavém pózování.
Ale zdá se, že jsme na ni byli připraveni. Úspěch na domácím poli byl rychle následován proslavením se na území Spojených států, kde Coldplay představovali předvoj nové vlny britských kapel. (Už tolik se nemluví o tom, že museli několikrát projet celé Státy tam a zpět, aby dosáhli takového prosazení.) Druhé album A Rush of Blood to the Head je nastálo dosadilo do „první ligy“, načež v roce 2003 absolvovali dlouhé turné po stadionech celého světa.
Krize?
Krátce potom jeli Chris a Jonny psát do Chicaga. Přivezli s sebou zpět pár demo nahrávek, na kterých pak v Liverpoolu dále pracovali se svým řádným spolupracovníkem Kenem Nelsonem. Rozhodnuti vyvarovat se jejich běžnému vyčerpávajícímu programu práce, pokračovali nenuceným pohodovým tempem. Když někoho něco napadlo, přišel do studia a zaznamenal to. Na začátku léta roku 2004 si začali uvědomovat, že něco není v pořádku. „Šlo to nějak… jednoduše,“ říká Will. „A dobré věci nikdy nevznikaly jednoduše. Nemělo to žádný náboj, žádnou energii.“
„To, co jsme dělali, prostě nebylo dost dobré,“ souhlasí Jonny. „Znělo to, jako by mezi námi nebyla žádná souhra. Můžete být tak posedlý tím, aby to bylo perfektní, že zapomenete na to, co je opravdu důležité.“
Takže toho léta všeho nechali a věnovali se jiným věcem. Hráli spolu fotbal a baseball, chodili ven na jídlo, natáčeli ztřeštěná videa, a ty pak dávali na své webové stránky. Vypustili z hlavy to, že jsou velká hudební skupina a uvědomili si, že jsou především kamarádi. Přesně to potřebovali. „Abyste byli dobrá kapela, musíte hrát spolu,“ usmívá se Jonny.
"Nebyla v tom žádná identita," říká Chris. "Tak jsme se rozhodli, že musíme všeho nechat, jít zpátky do té zavšivené nahrávací místnosti, kde je na zemi pivo a na sloupech jsou vyleptány názvy kapely a prostě hrát dohromady."
Konečně porozuměli skladbám, které celý rok nahrávali. Stejně tak jejich dynamice, což je nutilo pracovat. Vrátili se do studia, kde s pomocí Dantona Suppla, který mixoval A Rush of Blood to the Head, dali dohromady několik písniček a dokončili jiné. Tentokrát s energií a nepřesností syrových nahrávek, které dodávají hudbě její pravou duši.
Jak se rodí hudba
Na začátku ledna jel Chris do Ghany, aby obnovil závazek pomáhat rozvojovým zemím v projektu Make Trade Fair. Byla to vyčerpávající cesta, při níž navštěvoval chudé farmáře v zemědělském severu země. Sledoval, jak bylo jejich živobytí zničeno dovozem levného zboží ze zahraničí (především ze zemí Evropy a Spojených států). Přesto říká, že mu výprava dodala čerstvou inspiraci. Následovalo pár týdnů intenzivní práce ve studiu. Zrodily se tři nové skladby včetně A Message, kterou Chris popsal jako překvapující dárek. „Vzbudil jsem se uprostřed noci, seběhl se schodů a dorazila tahle písnička. Jako pozdní návštěvník. Prostě to přišlo v celé své podobě. Bylo to tak vzrušující. Jako když chytíte rybu těsně před odchodem, když už všichni ostatní odešli domů.“
Tak trochu drsné, emotivní skladby, které dělají Coldplay tak dobře, jsou například tyto: Swallowed In The Sea napsaná začátkem roku 2004 je píseň o přibližování se termínu smrti lidem, kteří jsou vám blízcí. Dále prostá, dojemná píseň o lásce A Message a bolavě krásná What If, která dokazuje, že Chris neztrácí zásobu trápení: „Čím jste šťastnější, tím více toho můžete ztratit.“
Naproti tomu Twisted Logic ukazuje tu temnější stránku skupiny: „Je to ta nejzlostnější písnička jakou jsme kdy měli,“ říká Chris. „Není slušná. A to mi dělá radost.“
Na skladby je veskrze kladen stejný důraz, ale způsob, jakým nyní vznikají, dokazuje, že se kapela neustále vyvíjí, zraje a je schopna zkoušet nové věci. A vlivy? Už přes dva roky poslouchají interprety jako Kate Bush, David Bowie, Kraftwerk, Pink Floyd, Depeche Mode, Neu, Nick Drake, Eno, Jimmy Cliff, Bob Marley, Shane McGowan. Tito mají společného velmi málo až na jednu věc - mají silnou melodii a obsahují skutečné emoce. Opodál stojí Computer Love od Kraftwerk, která se překvapivě odrazila na Talk, jsou to nálady, zvuky, momenty a pocity.
„Každá naše písnička musí mít v základě dobrý text,“ říká Will. „My se potom jen rozhodneme, co s ní uděláme. Některé oblékneme do svižnějšího tempa, z některých uděláme rockový nářez a některé zase okořeníme elektronickým zvukem. Chrisův hlas zní úžasně a my všichni hrajeme tak dobře, jak jenom dokážeme.“
X&Y
X&Y je velké album v každém slova smyslu. Písně jsou silné, hudba je občas tichá, jindy se zase promění v masivní, vícevrstvý proud zvuku. Texty se zabývají tématy jako život, smrt, láska a ztráta. Jsou fascinovány světem okolo nás a jeho zákoninostmi, mezi které patří to, že některé věci nemohou být naprosto přesně pochopeny. „V matematice vždy X a Y znázorňovaly odpovědi, ale ve skutečném životě je nikdo nezná,“ vysvětluje Chris. „Pro mě je to album o nezodpověditelných otázkách a o tom, co můžete dělat s tím faktem, že nemůžete vysvětlit všechny neznámé.“
Toto album je dalším skokem kupředu od Parachutes a A Rush Of Blood To The Head. Přes 18 měsíců Coldplay nahrávali ve studiích v Chicagu, New Yorku, Los Angeles, Liverpoolu a Londýně. Ale stejně byla většina nahrána v posledním zátahu. „Zbytek byl spíš jako výzkum,“ říká Chris. „To, co je zrovna na albu, nebylo vymyšleno až do samého konce. Všechno se seběhlo pěkně rychle.“
„Album zaznamenává tu nejryzejší podobu naší skupiny. Ten zvuk mluví za nás, za naše osobnosti,“ pokračuje. „Jsou tam čtyři lidi, kteří si hrají svoje písničky a nikdo z nich by nemohl být nahrazen někým jiným. Jonny, Guy a Will jsou schopni něčeho, čemu bych nikdy nevěřil, ale zní to přímo dokonale. A pro mě to znamená více než jakákoliv Grammy nebo Brit, protože mě to naplňuje dobrými pocity. To, co se děje okolo nás, je sice pěkné, ale není to právě to, kvůli čemu bychom to dělali. Všechna ta medializace a ocenění, čert to vem! Chceme vytvářet něco, co nás dostane, když to slyšíme. A o tom ta hudba je.“
Odkazy:
